Vrátit se po čtyřicítce do školy není jen návrat do lavice. Studium Inženýrství rizik pro mě bylo konfrontací vlastní praxe, zkušeností, ega i ochoty připustit si, že se pořád máme co učit. A právě proto pro mě dokončení magisterského studia znamená mnohem víc než samotný titul Ing.
V červnu 2026 jsem dokončil studium na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Fakultě logistiky a krizového řízení, v programu Bezpečnost společnosti se specializací Inženýrství rizik.
Po úspěšných státnicích jsem si mohl ke jménu přidat titul Ing.
Když se ale dnes ohlédnu za tím, co mi těch několik let opravdu dalo, titul je vlastně až někde na konci seznamu.
Inženýrství rizik jako propojení studia a praxe
Do školy jsem se nevracel proto, abych získal další řádek do životopisu nebo další titul před jméno.
Zároveň jsem už měl za sebou bakalářské studium, profesní titul MBA a především dlouhé roky praxe v obchodě a managementu. Vedl jsem lidi i obchodní týmy, řešil změny ve firmách, procesy, výsledky i každodenní problémy, které k řízení firmy patří.
Přesto jsem cítil, že se chci posunout dál. Nejen zkušenostmi, ale také systematickým vzděláváním.
A právě tehdy podle mě začíná být studium opravdu zajímavé.
Najednou neposloucháte teorii a nepřemýšlíte, k čemu vám jednou bude. Neustále ji porovnáváte s tím, co jste sami zažili.
Sedíte na přednášce a říkáte si:
Tohle znám. Tohle jsme ve firmě řešili. Tady jsme udělali chybu. A tohle jsme naopak intuitivně udělali správně.
Studium pro mě nebylo oddělené od praxe. Naopak mi pomáhalo některé věci, které jsem roky dělal intuitivně, pojmenovat, zasadit do systému a podívat se na ně z jiné perspektivy.
Možná právě v tom vidím největší rozdíl mezi studiem ve dvaceti a po čtyřicítce. Do školy už nejdete proto, abyste se připravili na budoucí praxi. Přinášíte si praxi s sebou a díky studiu ji začínáte vidět v nových souvislostech.
Když se vám smějí, možná jste na správné cestě
Nebudu zastírat, že moje rozhodnutí vrátit se do školy neprovázelo jen pochopení a podpora.
Naopak.
Během té cesty jsem potkal i dost lidí, kteří se tomu usmívali. Někdy jen nenápadně, někdy docela otevřeně. Padaly poznámky o tom, k čemu mi to bude, proč to ve svém věku ještě řeším, jestli si tím něco dokazuji, nebo jestli už to není spíš „vzdělávání třetího věku“.
Dnes se na to dívám s odstupem a vlastně za ty reakce trochu děkuji.
Protože právě ony mi pomohly ujasnit si, proč to dělám.
Nebylo to kvůli okolí, titulu ani dojmu.
Bylo to kvůli mně samotnému.
Ale kvůli sobě.
Kvůli tomu, že nechci zůstat stát jen proto, že už mám něco odpracováno. Kvůli tomu, že nechci své zkušenosti jen opakovat, ale chci jim lépe rozumět. A také kvůli tomu, že věřím, že člověk by se neměl přestat učit jen proto, že už dosáhl určitého věku nebo pozice.
Možná právě v tom byla skrytá síla celé té cesty.
Každá podobná poznámka mě nakonec spíš utvrdila v tom, že vzdělávání není otázka věku. Je to otázka postoje.
Riziko není problém. Riziko je součást rozhodování
Jednou z největších věcí, které si ze studia odnáším, je jiný pohled na riziko.
V podnikání se často snažíme rizika odstranit.
Jenže ono to vlastně nejde.
Každé důležité manažerské rozhodnutí obsahuje určitou míru nejistoty. Přijetí nového člověka. Investice. Nový produkt. Změna obchodního modelu. Vstup na nový trh. Digitalizace firmy. A někdy i rozhodnutí něco ukončit.
Smyslem proto není vytvořit svět bez rizika.
Smyslem je umět rizika identifikovat, vyhodnotit, pracovat s nimi a následně se rozhodnout.
A právě tady vidím silné propojení Inženýrství rizik s tím, čemu se dnes profesně věnuji.
Když dnes vstupujeme do firmy, naším cílem není jen radit zvenčí. Stáváme se partnerem firmy a společně hledáme cestu, jak zvýšit její výkon, efektivitu a schopnost dalšího růstu.
Díváme se na způsob řízení, procesy, lidi i data. Hledáme místa, kde firma zbytečně ztrácí čas, peníze nebo energii, kde vznikají rizika a co naopak představuje příležitost ke zlepšení.
Stejný pohled využíváme i při digitalizaci. Nejde nám jen o zavedení nové technologie, ale především o to, aby technologie zjednodušovala fungování firmy a pomáhala lidem lépe řídit a rozhodovat.
Diplomová práce jako propojení školy s reálným byznysem
I proto jsem chtěl, aby moje diplomová práce nebyla pouze akademickým cvičením.
Ve své diplomové práci s názvem „Rizika bezobslužného prodeje barev a laků a návrhy jejich minimalizace“ jsem se věnoval tématu, které přirozeně propojovalo studium rizikového inženýrství s mojí dlouholetou profesní zkušeností z oboru barev a laků.
Zabýval jsem se bezobslužným prodejem jako jedním z nových směrů maloobchodu, riziky, která tento způsob prodeje přináší, a možnostmi, jak tato rizika minimalizovat.
Právě propojení akademického pohledu s reálným fungováním firem pro mě bylo na celém studiu asi nejzajímavější.
Teorie bez praxe může zůstat teorií. Praxe bez schopnosti zastavit se, analyzovat ji a zasadit do širších souvislostí zase může vést k tomu, že roky opakujeme stejné postupy.
Největší hodnotu vidím v propojení obojího.
Studium vedle práce vás naučí ještě něco jiného
Nebudu tvrdit, že bylo jednoduché skloubit školu, práci, podnikání a rodinu.
Nebylo.
Člověk má ve čtyřiceti úplně jiné povinnosti než ve dvaceti. Na druhou stranu má jednu obrovskou výhodu – mnohem lépe ví, proč něco dělá.
Studium mě proto naučilo ještě jednu věc: pokud považujete něco za důležité, čas se většinou najde.
Ne vždy pohodlně.
Často to bylo večer, o víkendu nebo v čase, který jsem musel najít mezi ostatními povinnostmi.
Ale najde.
A myslím, že právě schopnost dál se učit bude v následujících letech čím dál důležitější. Technologie, AI, způsob řízení firem i celý pracovní trh se mění tak rychle, že představa „vystuduji školu a dalších čtyřicet let budu čerpat z toho, co jsem se naučil“ už podle mě dávno nefunguje.
Titul jako konec? Spíš další začátek
Fotografie před fakultou pro mě zachycuje završení jedné etapy.
Mohl bych si říct: hotovo.
Bakalářské studium, MBA, magisterské studium, státnice a nakonec titul Ing. – mohl bych si říct, že ve vzdělávání mám splněno.
Jenže právě teď mám možná ještě větší chuť pokračovat dál.
Čím více se učím, tím více vidím oblasti, kterým bych chtěl rozumět lépe.
Proto dnes přemýšlím i o doktorandském studiu.
Ne kvůli dalším písmenům před nebo za jménem.
Láká mě možnost jít více do hloubky, dál propojovat akademické prostředí s praxí a věnovat se tématům, která dnes řeším ve firmách – řízení, rozhodování, rizika, digitalizace, změny organizací a jejich dopad na fungování lidí a firem.
Kam přesně mě tahle cesta zavede, ještě nevím.
A možná je to tak správně.
Nikdy není pozdě začít se znovu učit
Kdybych měl celé studium shrnout jednou myšlenkou, byla by asi tahle:
Vzdělávání není etapa života. Je to způsob, jakým se člověk rozhodne žít a přemýšlet.
Ve dvaceti se často učíme proto, abychom mohli začít pracovat.
Později se můžeme učit proto, abychom svoji práci, svět kolem sebe – a někdy i sami sebe – dokázali vidět jinak.
Moje dosavadní studium a další vzdělávání shrnuji také na stránce Vzdělání.
